Kuba Mašek
Tanečník| Akrobat| Chůdař | Fire performer
Jak by ses představil někomu, kdo tě vůbec nezná?
Takovej hodnej trochu občas trubka, který kde může, pomůže. Přátelský, introvertní, který přesto leze před lidi, protože ho zajímají; ačkoliv, když už je toho moc, potřebuje svůj klid.
Umí překvapit nějakou dovedností nebo obskurním užitečným předmětem, který vytáhne z naditého batůžku.
Jak ses dostal k vystupování?
Kdysi jsem chtěl začít s historickým šermem. Když jsem na oslavách Svatého Patrika šel mamince říct, kde a jak dlouho budu ohledně dohadování tréningů, předhodila mě několik tanečnicím a ty mě umrkaly, abych ty irské tance zkusil.
A to byl roku 2002 můj úvod před diváky. Poznával jsem místa a lidi, a díky nim další a další zajímavosti a dovednosti, že mě to chytlo a už nešlo přestat.
Co tě na tom pořád drží?
Lidé. Ti laskaví, pokorní, šikovní, empatičtí.
Co se právě učíš nebo v čem se chceš zlepšovat?
Organizace času, povinností a pořádku byla vždycky mou extrémně slabou stránkou…Takže to se snažím zlepšovat, i když někdy chybí motivace a energie to udržet.
Jak trávíš volný čas?
Často dospáváním po náročných dnech a nocích, s knihou, u počítače či s přáteli, když se sejde můj velmi nepravidelný režim s tím jejich velmi nepravidelným či naopak velmi pravidelným.
Na co jsi v životě nejvíc pyšný?
Že jsem došel na kraj světa: Finis terrae.
Šel jsem Camino de Santiago, a pokračoval až na mis Finistera. To byl velmi zajímavý zážitek, skoro tři týdny jen s malým batohem na zádech, v nohách přes 400 kilometrů, v zemi, jejímž jazykem neumím, v neznámém prostředí, jen cesta, moje nohy a moje myšlenky.
Nádhera.
A opravdu pyšný jsem, že to, co jsem tam nalezl, se mi (mám dojem) daří stále držet a pečovat o to.
Máš nějaký sen nebo cíl, který by sis chtěl splnit?
Ujít právě nejdelší trasu Camino de Santiago.
A taková dlouhodobá celoživotní snaha, až tu jednou nebudu, aby se lidi usmívali, že měli možnost mě znát, a smáli se, co všechno jsme spolu prožili, než by byli smutní, že už mě neuvidí.
Jaké místo máš nejraději?
Asi jednu zákrutu u Úterského potoka, kde jsme tábořili se skauty.
Oblíbená kniha nebo film?
Z filmů Poslední Mohykán a Stardust, k těm se velmi rád vracím.
Kdybych měl vypisovat knihy, bylo by to na dlouho. Fantasy a sci-fi nejvíce, příkladem budiž Pán Prstenů, Silmarillion, Stopařův průvodce po Galaxii, série Úžasná Zeměplocha.
Kdybys mohl cestovat časem, kam by ses vydal?
Asi České země raného 14. století: abych viděl krajinu zarostlou divokými lesy a mohl se něco dozvědět o dobových řemeslech.
Bez čeho si neumíš představit den?
Bez alespoň chvíle pro sebe s hudbou, kdy jsem jen sám se sebou.
Co tě dokáže spolehlivě rozesmát?
Dobrá společnost.
Jaké je tvoje životní motto?
Těch je několik:
"Věci se prostě dějí. Čert je vem."
"42."
"Nuda je podceňovaný koncept."
"Laskavost nic nestojí."
"A jedno z nejdůležitějších, pravidlo nula: Nebuď kokot."
Co tě nabíjí energií?
Dobře odvedená práce (vystoupení, nějaký výrobek, když vidím, jak to hotové přibývá, jak cíl nabírá tvar), když jsem byl schopen někomu úspěšně zlepšit den: pomoci, poradit, či i jen být s danou osobou přítomen v daném okamžiku.
Jaká je tvoje superschopnost v týmu?
Umím v ledasčems improvizovat: činnosti, povídání, provizorní opravy…
Vyválet se v nějakém absurdním tématu.
A co o tobě lidé často nechápou?
Lidé si o mně často myslí, že jsem people pleaser, že se s nimi snažím skamarádit, vetřít se jim do přízně skrze laskavá gesta a pomoc, ale ve skutečnosti mi to přijde jako důležitý základ zdravé společnosti, kde si lidé pomáhají ne proto, že se to čeká, ale protože to je tak správně.
V takové společnosti by bylo príma žít; chtěl bych, abychom tak žili všichni a začít musím u sebe.
Příklady táhnou.
